Významné životní jubileum slaví v těchto dnech Jaroslav Jiskra, jedna z nejvýznamnějších a také nejvýraznějších osobnosti novodobé historie Sokolovské uhelné. 

Do historie se čerstvý sedmdesátník nezapsal jen jako dlouholetý vedoucí těžby v lomech společnosti, ale především jako báňský historik, vysokoškolský pedagog a neúnavný propagátor hornických tradic. 

Jaroslav Jiskra se narodil 16. prosince 1952 v Chebu a v hornickém prostředí vyrůstal už od narození. Jeho dědeček pracoval jako hlavní mechanik a energetik lomů Antonín a Družba, zatímco tatínek působil ve funkci hlavního inženýra hnědouhlených dolů a briketáren v Dolním Rychnově a později i jako ředitel zpracovatelského kombinátu ve Vřesové.  Zdánlivě jasnou profesní kariérou mladého Jaroslava ale zamíchaly dějiny. Jeho otec byl po roce 1968 zbaven funkce ve vedení těžební firmy a s vysokoškolskou kariérou nadějného čerstvého absolventa sokolovského gymnázia byl konec.
„Stačil jsem ještě v roce 1971 odmaturovat, ale dál už to nešlo. Komunisti mě nenechali,“ vzpomíná čerstvý jubilant. Aby měl alespoň nějakou odbornost, vystudoval ještě Zeměměřičskou průmyslovou školu v Praze Hrdlořezích a po krátké pracovní zkušenosti na katastrálním úřadě v roce 1975 nastoupil na lom Medard jako figurant. 
„To je takový ten člověk, který běhá s latí po lomu a pomáhá geodetům měřit,“ vzpomíná Jiskra. Své začátky v pomocné dělnické profesi ale rozhodně nezatracuje. Naopak. Pomohly mu k důkladné znalosti nejen samotných důlních provozů, ale o obyčejných lidí, které v nich poznal. A mnozí z nich se budoucnosti staly i hrdiny příběhů jeho knih. 

Na lomu Dukla Jaroslav Jiskra pracoval až do osmdesátých let, kdy se stal ve firemní divizi hlavním revírním inženýrem. „Vytáhl si mě tam Franta Štěpánek a byl to neskutečný mazec. Měli jsme tehdy asi deset šachet. Vedle velkých lomů jako byl Medard a Libíků to byly malolomy Erika, Marie, Boden, Michal, Lomnici… ale vzpománím na to moc rád.“

Díky intervenci pozdějšího spolumajitele dolů si navíc konečně mohl při zaměstnání dodělat vysokoškolské vzdělání. Mezi tím se ale zhroutil i tehdejší komunistický režim a promoce Jaroslava Jiskry se tak odehrála v roce 1993 ve svobodné zemi. „A tak jsem si řekl, že když mi ty ku*** komunistický celé roky bránily si udělat školu, tak jim to teď ukážu. Neudělám si jen vejšku, ale rovnou velký doktorát,“ říká svým nezaměnitelným jazykem Jiskra. A svůj slib dodržel. V roce 2003 tak skutečně získal titul PhD. 

Krátce před promocí se ale odehrála další zásadní událost v životě Jaroslava Jiskry, která ho zapsala od podvědomí široké veřejnosti. V roce 1992 se rozhod napsat svoji první knihu. „Já jsem tedy nevěřil, že to vůbec někdo vydá. Prostě jsem jen chtěl zkusit dát dohromady všechny ty věci, které jsem celé roky sbíral o šachtě,“ vzpomíná Jiskra. A štěstí zjevně stálo při něm. Tehdejší vedení firmy se rozhodlo, že myšlenku podpoří a v roce 1994 se zrodila kniha Z historie uhelného hornictví na Sokolovsku, Chebsku a Karlovarsku. Stala se tak základem impozatního literárně historického díla, které se do roku 2019 rozrostlo na neskutečných 47 knih. Většinou jsou věnovány dějinám hornictví, související historii hornických měst a obcí, nebo jde o skripta pro studenty vysokých báňských škol v Ostravě nebo slovenských Košících. Ale najdeme mezi nimi i výraznou výjimku. A tou jsou čtyři knihy spojené názvem My havarani umazaní. 

„Já jsem si trochu potřeboval odpočinout od práce i od psaní těch seriózních věcí. Byl jsem unavenej, měl jsem toho plný kecky. A tak jsem začal jako relax dávat dohromady ty srandičky, které jsem posbíral mezi chlapama v práci a v hospodách. A tak vznikli první Havrani,“ vysvětluje autor. A knihám se dostalo nadšeného přijetí především od samotných havířů. Obsahují totiž desítky skutečných, i více či méně přibarvených historek z prostředí dolů, navazujících provozů i míst, kde se odehrával běžný každodenní život havířů, jako byly hospody i rodinné prostředí. A protože život havířský je život drsný, často se to odráželo i v obsahu knih, které jsou ale v souhrnu unikátním svědectvím o životě těchto lidí. 

Poslední 47. knihu Jaroslav Jiskra vydal v roce 2019 a zobrazuje Proměny Sokolova v obraze. „Důchodci mi nosili obrázky a já je třídil, popisoval… Mám dodnes neuvěřitelné věci, které už se tam ani nevešly a tak nebyly nikdy publikované. Ale pro samotnou historii a její popis už nejsou nijak zásadní,“ říká Jiskra, který se nakonec rozhodl, že touto knihou jeho literární dílo také skončí. „To podstatné jsem už vyčerpal a vlastně bych opisoval sám sebe.“

V roce 2021 pak Jaroslav Jiskra zakončil po 46 letech i svou pracovní kariéru v Sokolovské uhelné. Dál si firmou spolupracuje v rámci odborného poradenství a i dnes ho můžete v revíru potkávat s neodmyslitelným fotoaparátem na krku. Stejně neúnavně pak i nadále podporuje hornické tradice v regionu, včetně přeshraniční spolupráce hornických spolků. Konec konců, byl právě Jaroslav Jiskra byl jedním z těch, kteří stáli u vzniku tradice slavnostních pochodů havířů městem Sokolov, které dodnes patří mezi jednou z nejvýznamnějších akcí ve městě. Konají se pravidelně každý rok na podzim v rámci hornických dnů. 

Za svou práci obdržel Jaroslav Jiskra celou řadu ocenění. V roce 2009 ho například město Sokolov zvolilo osobností roku. Kromě toho je také držitelem celkem dvou desítek vyznamenání, včetně toho nejvyššího českého hornického. V roce 2012 Jaroslavu Jiskrovi ministr hospodářství, spolu s předsedou Českého báňského úřadu, udělil Medaili Georgia Agricoly. 

Jménem společnosti Sokolovská uhelná tímto děkujeme Jaroslavu Jiskrovi za vše co pro naši společnost i region a jeho tradice udělal. A zároveň mu k jeho životnímu jubileu a do nadcházejících let přejeme především hodně zdraví, ale také štěstí, lásky i „Jiskrovsky“ neutuchající chuti do života.
Zdař Bůh!