Aktuální informace

Nechybělo přitom mnoho a v turbulentních "devadesátkách" firma, která dodnes patří mezi nejvýznamnější ekonomické subjekty v Karlovarském kraji, nemusela vůbec vzniknout. Možností, jak naložit s tehdejšími státními podniky, totiž bylo poměrně hodně a ne vždy dopadly úspěšně.

Turbulentní revír

Sokolovský hnědouhelný revír měl za sebou v 19. století prudký ekonomický růst. Dominantní roli v něm hrálo především průmyslové a těžební impérium rodiny Starcků. To nejenže zajišťovalo více než polovinu těžby uhlí v oblasti, ale také mělo zásadní úlohu při elektrifikaci regionu. Po druhé světové válce ale byla firma dekrety prezidenta republiky zestátněna a přeměněna na národní podnik Falknovské hnědouhelné doly a briketárny, později HDB Sokolov.

V 50. až 70. letech těžební a chemické závody v regionu prošly řadou organizačních změn. Ty souvisely s výstavbou nových závodů, postupem těžby a především v 70. letech se snahou reorganizovat centrálně řízenou ekonomiku tehdejšího socialistického Československa.

Po letech centrálně řízené ekonomiky, v důsledku které po dekády z regionu odtékaly miliardy korun do státního rozpočtu a zpět se vracelo jen velmi málo, byla v kraji proti tomuto modelu značná averze. Ihned po roce 1989 se tak začalo mluvit o decentralizaci. Jednotlivé podniky se začaly chovat víceméně autonomně a role HDB se v zásadě zmenšila jen na centrální odbyt uhlí.

Na prahu nové doby

Nové vedení státu se po pádu komunistického režimu shodovalo na nutnosti zavedení tržní ekonomiky. Velmi výrazně se ale lišila představa, jakým způsobem a jak rychle. Mezi nejvýraznější zastánce rychlé varianty patřili lidé kolem ministra financí a pozdějšího předsedy vlády Václava Klause, kteří nakonec získali politickou převahu. Odstartovala tak nejprve malá privatizace, ve které se ze státního majetku prodávaly hlavně provozovny maloobchodu a služeb. A v roce 1992 začala i první vlna takzvané velké privatizace, v níž mohli občané získat majetkové podíly i ve středních a velkých společnostech. 

Zatímco u řady odvětví privatizace probíhala bez větších obtíží, v těžebním průmyslu se nad ní vznášela řada otazníků. Otevřením československé ekonomiky tržním mechanismům se část těchto provozů stala nekonkurenceschopná a panovaly značné obavy z hrozících sociálních dopadů privatizace. Zároveň budoucnost upadajících i prosperujících dolů významně zatěžovaly obří ekologické škody, které minulý režim příliš neřešil, ale které bylo nutné řešit v budoucnosti.

Nakonec stát našel východisko ve spojení méně a více lukrativních částí. Například některé prosperující doly na Ostravsku byly spojeny do jedné firmy s méně lukrativní těžbou. Obdobná byla i situace v sokolovské pánvi, kde vznikla v roce 1994 akciová společnost Sokolovská uhelná. Ta byla ze 100 procent vlastněna státem a byla do ní začleněna jak lukrativní část tehdejších státních podniků, například lom Jiří nebo Palivový kombinát Vřesová, tak ty části revíru, které již byly v útlumu, nebo dokonce v likvidaci. Za všechny lze zmínit třeba povrchové doly v západní části revíru, nebo hlubinný důl Marie.

Je libo akcie dolů?

Ke cti nového demokratického státu je nutno říci, že zatímco komunistická nomenklatura přistupovala ke snižování ekologické zátěže jen velmi vlažně, v 90. letech, tehdy pořád ještě státní firma, nastartovala masivní ekologické investice. Šlo především o odsíření elektráren a další zásahy, které měly řešit ty nejhorší dopady průmyslové produkce. Zároveň ve Vřesové začala výstavba nového paroplynového zdroje, který měl využívat technologii tlakové plynárny, jež na Vřesové zůstala po ukončení výroby svítiplynu.

Zařazení akcií Sokolovské uhelné do kupónové privatizace vzbudilo zájem jak drobných akcionářů, tak rodících se investičních skupin a fondů. Stát do ní v roce 1994 "pustil" celkem 51 procent akcií firmy. Na jednu kupónovou knížku v hodnotě 1035 korun mohli zájemci získat až 40 kusů akcií. Sokolovská uhelná tak ze dne na den získala 10 tisíc nových akcionářů a část podílů pak dostala i města a obce v regionu. Stát si ale nadále držel blokační minoritu a v orgánech nové společnosti se střídala velká jména tehdejší pražské politiky, jako byl bývalý federální ministr zahraničního obchodu Jozef Bakšay, nebo zpěvák Michael Kocáb. 

Mezitím stát připravoval privatizaci zbývajících 49 procent akcií firmy. Mezi těmi, kteří projevovali zájem o převzetí kontrolního balíku akcií, byly například OKD, ve kterých stát ztratil v průběhu 90. let majoritu a v roce 2004 ji definitivě získala skupina Karbon Invest. V jejím pozadí stála společnost Metalimex, která se postupně začala profilovat jako po státu největší akcionář firmy. Díky postupným výkupům od drobných akcionářů tak krátce před privatizací zbytkového balíku držela již přes 36 procent akcií Sokolovské uhelné.

Sázka na region

Jenže záměr zprivatizovat majoritní balík sokolovských dolů záhy zkomplikovala privatizace sousední Mostecké uhelné. K té stát přistoupil už na konci 90. let, ale v listopadu 2003 Česká televize přinesla informaci o tom, že privatizaci šetří česká protikorupční policie. A politici nechtěli riskovat případné problémy i v další těžební společnosti. Stát si tak stanovil celou řadu podmínek, za jakých je ochoten podíl ve firmě prodat, ať už to byly několikaleté garance udržení zaměstnanosti, nebo závazek pokračovat v zahlazování následků důlní činnosti. 

Z celkových šesti zájemců nakonec zůstaly v roce 2004 ve hře poslední dva subjekty. Už zmíněná černouhelná společnost OKD a firma Sokolovská těžební, založená tehdejšími vrcholovými manažery Sokolovské uhelné Františkem Štěpánkem, Jaroslavem Rokosem a Janem Kroužeckým, kteří plánovali financovat nákup prostřednictvím úvěru od ČSOB. OKD. Nakonec

ze soutěže odstoupili, tak se řešil prodej jedinému zájemci, nebo odložení privatizace. Nakonec ale vláda 23. března 2004 schválila manažerskou privatizaci a o dva měsíce později ji potvrdil i Úřad pro ochranu hospodářské soutěže. 

Jak ukázaly následující roky, privatizační sázka na regionální manažery vyšla a firma vstoupila do nejúspěšnějších let své existence. A to i přesto, že v nadcházejících dekádách projde řadou tvrdých zkoušek, jež v některých případech významně zasáhnou do jejího chodu. Aniž by to ale bylo zřejmé, ta nejtěžší výzva začala paradoxně ve stejné době, jako privatizace firmy. V roce 2004 vstupuje v platnost Kjótský protokol, tedy mezinárodní úmluva o klimatických změnách, která vyvrcholí současným tlakem na úplnou dekarbonizaci, a tedy i konec využívání uhlí.

Zlatá léta SUAS

Zatímco na pozadí bude ještě několik let pokračovat postupné vyrovnávání majetkových podílů s menšinovými akcionáři, Sokolovská uhelná se pod novými vlastníky soustředí na rozvoj. Firma prochází významnou restrukturalizací, která cílí především na zvýšení produktivity práce, což se odráží v následujících letech především ve zvyšování profitu. Velkou část zisků zároveň investuje do nových technologií, jakými se stal později třeba projekt unikátního hořákového generátoru na štěpení vedlejších kapalných chemických produktů. Zároveň ale postupně opouští ztrátové části výroby, a proto končí produkce hnědouhelných briket nebo tříděného uhlí. 

Vedle toho Sokolovská uhelná masivně investuje i do revitalizačních projektů, které jdou daleko za rámec pouhé rekultivace těžbou poškozené krajiny. Na okraji Sokolova tak vzniká přírodní koupaliště Michal, nový lesopark nebo golfové hřiště. Firma také razantně vstupuje do podpory regionálního sportu, především toho zaměřeného na mládež, a významně se angažuje  v podpoře sociálních nebo kulturních projektů. V roce 2009 dochází k neočekávané situaci. 

V lomu Jiří u Vintířova dojde k sesuvu vnitřní výsypky. Celkem 50 milionů metrů krychlových materiálu se napře do pilíře sousedního lomu Družba, kde zablokuje zásoby uhlí o objemu 8,5 milionu tun. V důsledku sesuvu tak 31. srpna 2011 lom Družba musí po 122 letech zastavit těžbu a tisícovce zaměstnanců hrozí, že ze dne na den přijdou o práci.

Jako na houpačce

Sesuv vnitřní výsypky lomu Jiří ale nakonec víc než cokoliv jiného ukázal, že manažerská privatizace byla tou nejlepší možnou cestou. Zatímco v jiných regionech doly propustily v souvislosti s útlumem tisíce zaměstnanců, majitelé Sokolovské uhelné František Štěpánek a Jaroslav Rokos shodí výpovědi ze stolu. Většinu zaměstnanců uzavřeného lomu přesouvají do ostatních provozů a na místo rychlého propouštění stanoví cestu snižování stavů formou přirozené fluktuace i za cenu obrovských finančních nákladů.

V roce 2015 navíc Štěpánek s Rokosem vykupují podíl třetího z akcionářů, ale na chod firmy to nemá žádný zásadní vliv. V západní části revíru probíhá napouštění jezera Medard, které by mělo završuje rekultivaci stejnojmenného hnědouhelného dolu a v budoucnosti má být i jedním z hlavních center plánovaných investičních záměrů firmy. Součástí portfolia firmy se stává nedaleká Elektrárna Tisová, kterou firma přebírá v roce 2017 od skupiny ČEZ. A souběžně se připravují i nové průmyslové zóny. Ta největší má vyrůst na pozemcích Sokolovské uhelné u Starého Sedla. Majitelé ale opakovaně odmítají rozprodej pozemků na výstavbu logistických center a hledají investory, kteří by do regionu přinesli vyšší přidanou hodnotu. 

Tím prvním se stala v roce 2017 německá automobilka BMW, která se rozhodla vybudovat v areálu bývalé důlní výsypky u Lomnice vývojový polygon pro autonomní vozidla. Vedle těchto nesporných úspěchů na firmu začínají také dopadat stále více náklady spojené s dekarbonizací a takzvanými emisními povolenkami. V jejich důsledku se firma rozhodne přistoupit k odstavení emisně náročné výroby energoplynu a souvisejících technologií. Dojít k tomu má na konci srpna 2020. Krátce předtím ale za tragických okolností firmu opouští

její většinový akcionář a nejvýraznější osobnost, František Štěpánek.

Na prahu transformace

Ztráta člověka, který se nesmazatelně zapsal do historie firmy i regionu nejen z hlediska byznysu, ale i filantropie a významného sociálního cítění, znamenala pro Sokolovskou uhelnou výrazný zásah. Ještě krátce před svým odchodem totiž Štěpánek s Rokosem zahájili první kroky které měly vést k transformaci firmy a její přípravě na dobu pouhelnou. Místo dlouholetého lídra tak na scénu vstupuje rodina Františka Štěpánka, která pověřuje správou majetkového podílu a výkonem řízení firmy právníka Pavla Tomka.

Na počátku roku 2021 tak už pod Tomkovou taktovkou vstupuje Sokolovská uhelná na trh s elektřinou, když přebírá významného komoditního obchodníka, firmu T-Watt. V březnu téhož roku vzniká i skupina SUAS GROUP, která chce, s využitím personálního a majetkového potenciálu sesterské Sokolovské uhelné, v budoucnosti zaměřit aktivity firmy nejen do oblasti energetiky, ale i do ostatních odvětví. Mezi její cíle patří mimo jiné realizace rozsáhlého projektu na břehu jezera Medard nebo výstavba nových ekologických zdrojů energie v regionu. 

V roce 2022 pak dědicové přebírají podíl Jaroslava Rokose, který s firmou nadále spolupracuje na vybraných projektech, a stávají se stoprocentními vlastníky společnosti. Mezitím se rozjíždějí naplno transformační projekty, které mají zajistit nejen budoucnost Sokolovské uhelné a SUAS GROUP, ale také další rozvoj a stabilitu celého regionu, jehož byla firma po třicet let pevným pilířem.