Aktuální informace

Zdeněk Bučko se narodil 20. srpna 1949 a byl celoživotně spojen s provozy dnešní Sokolovské uhelné. Do tehdejšího KVHU Vřesová nastoupil v roce 1964 do učení v oboru chemik-palivář. Kvůli probíhající výstavbě kombinátu ale studium probíhalo v Chemických závodech v Záluží u Mostu. Protože v době ukončení jeho studia v roce 1967 nebyl kombinát ještě dokončen, zůstal dále v Záluží, kde při zaměstnání vystudoval střední školu chemickou školu a následně se přihlásil ke studiu na VŠCHT v Praze, kterou v oboru chemické a energetické zpracování uhlí absolvoval v roce 1974.

Na Vřesovou Zdeněk Bučko nastoupil teprve po vysoké škole v roce 1974 a jeho první pracovní pozicí byla funkce směnového mistra na úseku vodního hospodářství. Jak sám uvedl v rozhovoru, který v roce 1999 poskytnul podnikovému zpravodaji, na vodním hospodářství pracoval celkem téměř 12 let a s tímto období ho pojily nejlepší vzpomínky. Jednak díky mladému kolektivu ale také proto, že zde získal velké zkušenosti při práci s lidmi, které bohatě využil i v následujících letech.

Skutečným zlomem ale pro Zdeňka Bučka byl jeho nástup do funkce vedoucího závodu Energetika v roce 1986. V této době se totiž rozhodovalo o další budoucnosti Vřesové. V tehdejším Československu se schylovalo k ukončení výroby svítiplynu a ve hře byly projekty na výrobu metanolu, nebo na výrobu náhradního zemního plynu. Tyto projekty ale skončily po listopadu 1989 v souvislosti se změnami v hospodářství a v ekonomice a budoucnost palivového kombinátu ve Vřesové tak stála na rozcestí. Do poloviny roku 1996 totiž měl definitivně skončit odbyt svítiplynu a pokud by se za něj nepodařilo najít náhradu, znamenalo by to zastavení provozu velké části kombinátu ve Vřesové.

A byl to právě Zdeněk Bučko, kdo společně s další významnou osobností firmy, Jiřím Peterkou, našli řešení. Stali se duchovními otci projektu výstavby Paroplynové elektrárny Vřesová. Její technologie byla postavena na přeměně výroby svítiplynu na tlakové zplyňování uhlí a produkci takzvaného energetického plynu. Tedy na technologii, kde se energoplyn mohl stát adekvátní náhradou za drahý zemní plyn a následně být využíván pro výrobu elektrické energie v paroplynových turbínách budoucí elektrárny.

Proces příprav výstavby této moderní elektrárny, která byla i z celoevropského hlediska špičkovým technickým projektem, šel na dnešní poměry nezvykle rychle. Příprava započala v roce 1991 a díky tomu, že se firmě podařilo sestavit velmi dobrý tým, už o rok později se projekt rozjel naplno. Srdcem elektrárny měla být francouzská technologie, což se ale ukázalo i jako jeden ze zdrojů problémů. Projekt měly financovat francouzské banky, jenže těm připadala ekonomika v postkomunistické zemi příliš riziková. Nakonec se podařilo ale vyřešit i otázky spojené s financováním a ještě v roce 1993 montáží konstrukce ocelové haly strojovny odstartovala fyzicky výstavba v té době nejmodernější elektrárny na kontinentu. Na podzim 1995 pak začaly provozní zkoušky jejího prvního bloku o výkonu 200 MW, a o rok později se přidal i blok druhý o stejné kapacitě.

Za svou činnost obdržel Zdeněk Bučko v roce 1999 jednu z deseti pamětních jehlic udělovaných generálním ředitelem Sokolovské uhelné za významné zásluhy o rozvoj firmy. V roce 2012 se pak stal členem představenstva společnosti pověřeným vedením zpracovatelského úseku a stál u řady dalších zajímavých projektů, jako byla výstavba technologie štěpení vedlejších kapaných chemických produktů ve Vřesové, nebo výstavby regionálního centra zpracování odpadů, která odstartovala v roce 2015. Projekt za více než půl miliardy korun by se měl v budoucnosti stát jedním z klíčových pro zpracování komunálního odpadu z celého Karlovarského kraje.

Odchodem Zdeňka Bučka ztratila naše společnost jednu z významných osobností, která se nesmazatelně zapsala do dějin technického rozvoje firmy i regionu. Pro mnoho z nás je pak jeho odchod nejen ztrátou vynikajícího technika a manažera, ale také laskavého člověka, který nám byl nejen pracovním kolegou, ale také přítelem.