Otvírku i počátky největšího lomu společnosti Sokolovská uhelná před 60 lety provázela celá řada těžkostí. Při příležitosti letošního jubilea přinášíme svědectví těch, kteří u zahájení činnosti velkolomu stáli. 

Slova těch, kteří byli svědky různých událostí totiž často vydají za víc, než tisíc odborných pojednání. Lidí, kteří zažili na vlastní kůži otvírku a počátky dolu Jednota i jeho následnou přestavbu do podoby dnešního velkolomu Jiří, ale již mnoho není. Ti zbývající se však shodnou na jednom. Zatímco dnes jede Jiří jako dobře promazaný stroj, jeho začátky byly hodně tvrdé. 

„...Po válce zůstávala na Jednotě spousta Němců. Dokonce i raporty se dělaly ze začátku v němčině. A byla tam taky spousta brigádníků a smrtelných úrazů. Hlavně na nákladišti, kde se spouštěly vozy samospádem dolů. Když to jelo dolů, neslyšel člověk vůbec nic. Musel se dávat velký pozor...
...Když se začal otvírat v zátince Jiří, procházela otvírka zmokřelými polohami. Výchoz byl mokrý, a když se do toho hráblo, bylo to jak lepidlo. Navíc do sloje šla voda od Vintířova, přesně jako u Jednoty..."
Josef Drechsler, od roku 1952 figurant v lomu Jednota, později hlavní měřič závodu Jiří.

„Když se začínalo s Jiřím, bylo veškeré zázemí na Jednotě. Takže jediná sociální vymoženost v lomu byla dřevěná kadibudka na přesypu...
...A bylo to složité i jinak. Třeba pohony pasovky z počátku stály na dřevěných kozách, a přestavovaly se ručně. Vrcholem techniky v takovém případě byl autogen...
...To co k nám šlo, ty první velkostroje, to byly prototypy, a byly s tím velké problémy. U KU 300 třeba neustále odcházela elektromagnetická spojka, sypala se ložiska. Kvůli tomu dokonce trvalo víc než rok, než došlo k nasazení třetího rýpadla do provozu...
...Všude bylo daleko, žádná přeprava osob jako dnes. Takže se chodilo pěšky. Akorát závodní měl koně a později motorku. A nebo se občas jezdilo i na pasech, i když se to nesmělo. Ale tehdy to šlo, protože jezdily mnohem pomaleji než dnes. Dnes jedou čtyři až pět metrů za sekundu, kdežto tehdy jen 1,2 metru..."
Jan Herna, od roku 1958 pracoval na Lipnici jako topič, později strojní mechanik.

„Kolejová doprava, jako je na Družbě, byla v případě Jiří nepoužitelná. Kvůli strmému spádu by totiž musela jezdit úvratěmi. A to by se zase nedalo pořádně těžit. A tak padla logicky volba na pasy, které tehdy byly celkem horkou novinkou...
...Jinak šlo všechno až do 80. let celkem dobře. Pak ale následovalo dost problémů se spodní vodou a ochranou lázeňských pramenů. A taky dvě velké havárky, kdy se sesunula část vnitřní výsypky...
...Těžba na lomu Jiří nikdy nebyla snadná. Z počátku to bylo dost drobivé, kde bylo víc hlíny než uhlí, když se zlepšila kvalita, přišly pro změnu problémy se stařinami..."
Petr Zuleger, od roku 1965 přestavbář lomu Jiří, později vedoucí závodu.

„Otočil jsem kolesem, a na pasu mi ležel celý les. Obrovské dřevěné stojky nacucané vodou ze stařin. Takže jsme museli zastavit, všechno ručně vyndat, otočit kolesem a vše se opakovalo dokola. Někdy jsme tak za šichtu nedokázali naložit víc než dva vozy...
...I když tehdy byly různé problémy, nepamatuji se, že by na šachtě někdy něco nebylo. Žádný úzký profil, čekat se nemuselo na nic. S kvalitou to ale často bylo horší... 
...Občas někdo vymyslel takovou blbost, že nám sem nacpali nějakou novinku, jako byly třeba pasovky z PVC z Ostroje. To možná fungovalo někde uvnitř elektrárny. Jenže na šachtě stačilo, aby začalo mrznout, a pásy z PVC se trhaly jako papír. Takže jsme se hodně rychle vrátili k osvědčené gumě..." 
Erich Franče, od roku 1953 provozní elektrikář dolu Jednota, později řidič velkostroje v lomu Jiří.

Historické Jiří