Trhací práce se na Sokolovsku začaly poprvé používat v polovině šedesátých let, kdy se zde prováděly trhací práce  v uhelné sloji.

Jubilejní tisící odstřel proběhl v polovině března v kamenolomu Sokolovské uhelné v Rozmyšlu. Během něj byla v rámci trhacích prací uvolněna část žulového masivu v severovýchodní části čtvrtého řezu lomu. 

„Celkově bylo pro odstřel použito 45 sedmnáct metrů hlubokých vrtů a 5 675 kilogramů trhaviny," uvedl k akci Josef Hrudka, vedoucí trhacích prací Sokolovské uhelné. Rozsahem tak nešlo o žádný mimořádný odstřel. V těchto měřítkách se totiž v lomu střílí přibližně dvakrát týdně od roku 1994.

Jubilejní odstřel je tedy významný především tím, že jde o další milník v dějinách trhacích prací. Ty v revíru pravidelně probíhají už od roku 1966, kdy zde Výzkumný ústav hnědého uhlí Most prováděl zkušební odstřel uhelné sloje. Předtím se na Sokolovsku využívalo trhacích prací jen sporadicky při hlubinné těžbě metodou komorování a během ražby chodeb. 

„Celkově od té doby jen na lomu Jiří proběhlo 5 233 odstřelů velkého rozsahu. Tedy takových, při nichž bylo použito více než 200 kilogramů trhavin. Na Družbě pak od roku 1981 proběhlo celkem 588 plošných odstřelů," říká vedoucí trhacích prací. 

Mezi původními odstřely na počátku lomové těžby a současností je ale ve skutečnosti celá řada rozdílů. Tím prvním je jejich četnost. Zatímco v roce 1979 se v důlních provozech bez kamenolomů spotřebovalo 970 tun trhavin, dnes je to včetně kamenolomů v průměru jen 500 tun. 

„Velký rozdíl pak je také v používaných technologiích," poukazuje Hrudka. Na počátku se totiž používaly k odpálení trhaviny na bázi dusičnanu amonného, které se nabíjely ručně. Jednoduché nebylo ani vrtání vývrtů, protože první mechanická vrtací souprava Böhler dorazila do revíru až v roce 1973. Jen v silně zvodnělých polohách se pak používala průmyslově vyráběná trhavina Permonex. A teprve v 80. letech začaly ledkové trhaviny vytlačovat náložkované trhaviny.  

„Skutečná změna přišla až v 80. letech, kdy jsme začali testovat první nabíjecí vůz," vzpomíná vedoucí odstřelů na primitivní techniku složenou z automíchače na beton, který se plnil ručně kýbly, a byl připojen na jednoduché zařízení umožňující trhavinu pumpovat přímo do připravených otvorů. Dnešní moderní nabíjecí vozy jsou přitom na zcela odlišné bázi.

„Vše je v jednom, je to jednodušší a hlavně používané látky jsou, až do okamžiku nabití, nevýbušné. Tedy jsou zcela bezpečné na přepravu. A bezpečné jsou i z hlediska následujícího použití," dodává Hrudka s tím, že pokud moderní trhaviny nejsou odpáleny, samy se nejdéle do 48 hodin rozloží na nevýbušné látky.