V posledních letech se stále množí různé nátlakové skupiny, které si přisvojují právo zasahovat do věcí veřejných. Většinou nenesou za nic žádnou zodpovědnost a v případě tzv. Kritického klubu nevidím ani odbornost.
Předmětem diskuze se v posledních dnech staly tzv. Lomnické pinky. Objevují se názory o ochraně přírody a o ochraně (cituji z novin) „původní podkrušnohorské krajiny 19. stol.". Tato skupina hlásá potřebu zastavit těžbu a chránit toto, nebojme se otevřeně říci ekologicky velmi poškozené území. Nerad se zbytečně někde vyjadřuji, ale tato záležitost mne donutila. Jsem starý horník, který pracoval řadu let na dole Vilém. Žiji zde již dlouho a domnívám se, že na rozdíl od tzv. Kritického klubu mám i určité odborné a životní zkušenosti.
Území, o které projevili tito novodobí aktivisté zájem, nebylo v 19. stol. a v 1. pol. 20. stol. žádnou idylickou krajinou pod Krušnými horami, jejíž ostrůvek se nám zde podle jejich slov zachoval. Bylo to území s intenzivní těžbou uhlí, kde na malé ploše provozovaly hlubinné doly Jiří, Jindřich a Vilém několik jam. Území bylo již před tím postiženo tzv. selskou těžbou s řadou drobných jam a kutaček. Terén na povrchu, tak jak ho známe dnes, se utvářel až ve 2. pol. 20. stol. Po propadech zůstaly díry, místy se zaplnily vodou a vznikla na první pohled docela zajímavá krajina, ve které se nakonec usadili i nový živočichové. Toto vše je však samo o sobě důkazem, že příroda se dokáže poměrně rychle vzpamatovat a v tomto případě dokonce i bez předchozí pomoci člověka. Až potud je vše jakoby bez problémů a můžeme vesele diskutovat o „něčích zájmech".
Při pohledu „z podzemí" je však situace horší. Při zavalování vytěžené komory (porubu) se vytvoří mnohdy pevné klenby, které odolávají závalu i několik desetiletí. V nadloží vytěžených komor jsou pevné pelosideritové lavice, u kterých hrozí nekontrolované zborcení a možnost následných propadů. Vytěžené komory jsou zaplyněné a v době inverze jsou všechny prohlubně a díry v daném území potencionálně nebezpečné. Zvířata jsou na tyto jevy citlivé a přesunou se, ale člověk již ztratil tyto instinkty. A tak toto území již stálo několik životů. V březnu 1959 byla v zatopené pince nalezena mrtvola muže, který byl nezvěstný půl roku. Zemřel zde důlní měřič pan Šimsa. Mnozí si jistě ještě pamatují nedávný případ dvou mladíků, kteří lezli do uzavřené šachetní jámy a zemřeli na otravu plyny. Podzemí zde propadem pohltilo i část starých kasáren, včetně zaparkovaných vozidel. Bohužel ještě ke zvýšení nebezpečnosti místa přispívají i někteří naši nepřizpůsobivý spoluobčané, kteří stále kradou nebo jen pro zábavu ničí sloupky s výstražnými tabulkami, upozorňujícími na zákaz vstupu do tohoto prostoru. Každému soudnému člověku je jasné, že se toto území musí navrátit k normálnímu životu. V tomto případě však jedinou cestou je možná trochu paradoxně „udělání pořádku v podzemí". To představuje povrchové odtěžení zásob uhlí v tomto závalovém poli a provedení následné pořádné rekultivace, aby návrat života netrval dlouho, a na bezpečném upraveném terénu mohly vznikat naučné stezky, žít zvířata, růst rostliny a hlavně, na což se dnes zapomíná, žít a pohybovat se normální člověk, který má vztah k tomuto kousku naší země.
Adolf Šádek, báňský technik fárající na dolech Vilém, Jindřich a Marie Majerová.
Pinky
