Podpora regionu

Cenu Občan roku města Sokolov 2008 získal Jaroslav Jiskra. Báňský historik, milovník piva, dobrých vtipů a všeho, co souvisí se slavnou havířskou minulostí, který paradoxně dokonce ani není občanem Sokolova, ale nedalekých Bukovan. Muž, který má na svém kontě za pouhých čtrnáct let 24 knih, mezi kterými nechybí ani respektované učebnice pro vysokou školu báňskou v Ostravě. O tom, jak se z důlního měřiče stane specialista na hornickou historii s ním hovořil Vladislav Podracký.
SU: Není to zvláštní, být občanem Bukovan a přesto dostat cenu jako občan Sokolova?
Jiskra: „No, asi trochu ano. Ale byl jsem tím mile překvapen."
SU: To, co Vám tuto cenu vyneslo, bylo hornictví. Jak jste se k němu vlastně dostal?
Jiskra: „My to máme v rodině. Moji předkové pracovali v dolech na Kladně (střední Čechy), můj děda byl hlavním mechanikem dolů Antonín a Jednota na Sokolovsku, a můj táta pracoval jako hlavní inženýr na dole Přátelství v Citicích. Takže mě snad ani nikdy nenapadlo nic jiného, než že budu jednou taky pracovat na šachtě."
SU: V dolech na Sokolovsku dělá spousta lidí, ale knihy píšete jen vy. Jak jste se dostal od těžby uhlí k psaní?
Jiskra: „To bylo strašně jednoduché. Když jsem dělal vysokou školu, byla nás tam celá parta podobných typů. A protože já byl vždycky celkem tahoun, zpracovával jsem jim hromadně otázky, a dělal jsem spoustu dalších věcí. Jenže když jsem dostudoval, najednou jsem měl strašně moc času. A nevěděl jsem, co s ním. No a tak jsem si v roce 1994 napsal knihu o historii uhelného hornictví na Sokolovsku, Karlovarsku a Chebsku."
SU: Na toto téma ale neexistovala podkladová literatura. Bylo těžké hledat prameny?
Jiskra: „Ani ne. Hlavně díky perfektně vedenému archivu dolů i dobré spolupráci se sokolovským muzeem jsem měl doslova fantastické podmínky. I když to chvílemi byla taky dřina. Jednou jsem to ze srandy vážil, a přišel na to, že kvůli jedné knize jsem z archivu odtahal přesně 398,5 kilogramů papírů."
SU: Záběr vašich knih je od historických pojednání, přes učebnice až po dvě sbírky havířských příhod. Co z toho bylo nejtěžší napsat?
Jiskra: „Tak psychicky jsem si nejvíc oddychl u veselých havířských příběhů. To jsem chodil s horníkama do hospody a psal. Dokonce jsem si skoro ani nestihl dát pivo, protože bych to nestihl všechno dát dohromady. Trávil jsem s nimi Silvestra na šachtě, a tak nějak to šlo samo. Naopak největší radost mám z vysokoškolských skript a obrazové prezentace pro výuku na báňské průmyslovce v Příbrami. I když udělat ji bylo celkem obtížné, protože jsem kvůli fotkám musel sjezdit celou republiku a kus Bavorska."
SU: Nicméně máte ženu a čtyři děti. Jak se to vše dá zvládnout dohromady?
Jiskra: „Žena mi to zatím toleruje. No a občas místo dovolené jezdili se mnou. Třeba když jsem dělal knihu o těžaři Johannu Davidu Starckovi, jezdili se mnou po Plzeňsku, a hledali jsme společně v zarostlých údolích zbytky jeho fabrik a lomů... Byla to docela sranda...."
SU: A co dál?
Jiskra: „Teď připravuji knihu, kde jsou chronologicky seřazeny události z dějin hornictví v kraji od roku 965 až po rok 2009, včetně obrovského množství dosud nepublikovaných fotografií. Tu bych rád dodělal do příštího roku. A mám i další nápady. Ale ty si zatím nechám pro sebe."