Výroba a obchod

Hlavním impulsem k jeho vybudování byla především snaha co nejefektivněji využít zásoby hnědého uhlí, na kterém bylo tehdejší Československo energeticky závislé. Nešlo ale zdaleka jen o zdejší specifikum. Ve stejné situaci byla například i sousední NDR, Jihoafrická republika nebo Velká Británie, kde vývoj probíhal obdobným směrem.
„Nešlo ale o historicky první záměr výroby kapalných paliv z uhlí v sokolovském revíru," upozorňuje Vítězslav Keller, který byl jedním z pracovníků podniku, kteří stáli i u zrodu vřesovského kombinátu. Už ve 40. letech minulého století se totiž uvažovalo o jeho zpracování zkapalněním pomocí takzvané technologie Hydriewerk. Tou válečné Německo řešilo chybějící zdroje surovin pro výrobu benzínu, které nahrazovalo právě uhlím. K realizaci záměru ale nikdy nedošlo.
Otázka co nejefektivnějšího využití uhlí tak znovu vyvstala krátce po válce v souvislosti s řešením rozvoje východní části revíru, a následnou otvírkou lomu Jiří ve Vintířově. Vytěžené uhlí zde totiž vykazovalo průměrný obsah vody na úrovni 42 procent a mělo kolem 22 procent popela. Výsledkem byly neúměrně vysoké náklady na přepravu balastních složek na delší vzdálenosti při výhřevnosti dobývaného uhlí na úrovni 12,28 MJ na kilogram. Jako východisko se tak jevila možnost jeho dalšího zpracování přímo v místě.
„V podmínkách sokolovského revíru však šlo také o překonání tehdejších rigidních organizačních schémat, která na úrovni státu přísně oddělovala těžbu a úpravu tuhých paliv od výroby tepla a elektrické energie," popisuje situaci na počátku 50. let Keller.
Přesto nakonec převládlo ekonomické hledisko a zrodila se koncepce dvou zpracovatelských center v revíru. První, navázané na západní část revíru v Tisové, a druhé ve Vintířově. To mělo vedle třídírny a drtírny zahrnovat také teplárnu.
„Nicméně vzhledem ke klimatickým podmínkám a k uvažované ochraně lázní Karlovy Vary před nežádoucími účinky rozhodli projektanti přemístit stavbu severněji do Vřesové," vysvětluje Petr Beran z podnikového archivu Sokolovské uhelné počátky kombinátu ve Vřesové.
V roce 1958 tak byl schválen úvodní projekt první etapy výstavby a o dva roky později došlo na založení nového podniku. Ten měl zajistit výstavbu kombinátu, připravit jeho provoz i následně zahájit výrobu. Jeho prvním ředitelem se stal Antonín Koldínský. Cílovým datumem pak byl konec září 1964.
„Budování kombinátu se ale setkávalo s celou řadou obtíží," poukazuje Beran na situaci počátkem šedesátých let. Projekt tak již od počátku nabíral výrazný skluz, především v důsledku vysokého počtu budovaných průmyslových i jiných staveb v tehdejším Československu. Chyběly tak projekční kapacity, hlavně při zpracování prováděcí dokumentace, a k dalším prodlevám přispěla i různá direktivní omezení preference samotné stavby, ke kterým docházelo i přesto, že Vřesová byla druhou největší investicí té doby, hned po výstavbě Východoslovenských železáren v Košicích.
Navíc záhy dochází i ke změnám ve vedení kombinátu, kam nastupuje Jaroslav Jiskra. Ani on ale nedosáhne na původně stanovené termíny. A tak se teprve v roce 1965 otevírá první část kombinátu, kterou je drtírna uhlí. Za ní následuje o rok později briketárna a se čtyřletým zpožděním je v roce 1969 uvedena do provozu také tlaková plynárna. Samotné spouštění nové teplárny pak skončí až v roce 1972.
Přesná výše celkových nákladů na výstavbu kombinátu není známa, ale podle některých údajů se pohybovala na úrovni 2,4 miliardy tehdejších korun. Přestože byl komplex ve Vřesové největším svého druhu v republice a disponoval na svou dobu nejlepší dostupnou technologií, ekonomika podniku tomu nijak nenasvědčovala.
„Za celou dobu své existence se podniku nepodařilo vykázat zisk," říká archivář. Jak vyplývá z dobových dokumentů, jen v roce 1971 podnik plánoval ztrátu téměř 35 milionů korun, a o tři roky později se již skutečná výše deficitu vyšplhala nad hranici 66 milionů. Příčinou byla především tehdejší centrálně řízená ekonomika státu.
„Podnik totiž nakupoval potřebné uhlí za velkoobchodní ceny, ale prodejní ceny, hlavně svítiplynu, nestačily ani na krytí výrobních nákladů," potvrzuje Beran. Provoz podniku tak víceméně zajišťovaly dotace státu, daňové úlevy nebo dotace ředitelství Hnědouhelných dolů a briketáren Sokolov.
Kombinát v té době produkoval vedle svítiplynu, kterým pokrývala plných třicet procent celkové spotřeby státu, také tepelnou a elektrickou energii, energetické uhlí, a vedlejší chemické produkty jako je surový dehet, benzín, fenol, čpavek nebo dusík. Jeho briketárna byla pak největší v zemi s roční produkcí více než 700 tisíc tun briket.
Už od počátku ale Vřesovou nestíhaly jen problémy s výstavbou a vyrovnanou ekonomikou. Provoz kombinátu měl totiž také velmi výrazný vliv na životní prostředí v regionu. A i když vedení podniku postupně snižovalo objemy úniků uhelného prachu do ovzduší nebo vypouštění znečištěných vod, největším problémem zůstávaly exhalace kysličníku siřičitého a dalších plynů. Charakteristický zápach, vznikající hlavně při najíždění provozu nebo během různých poruch, pak byl cítit na desítky kilometrů daleko.
Kromě toho se podnik potýkal také s vysokou mírou fluktuace, ke které do jisté míry přispívaly jak pracovní podmínky, tak poměrně nízký věkový průměr zaměstnanců, který při téměř třech tisících pracovníků činil pouhých třicet let. Stabilizaci provozů tak do jisté míry musely řešit různé náborové akce v jiných částech tehdejšího Československa, v návaznosti na rozsáhlou bytovou výstavbu v okolních městech, kde část bytového fondu byla určena právě pro pracovníky dolů a kombinátu.
Formální existence kombinátu skončila v roce 1974, kdy byl rozhodnutím ministra paliv a energetiky podnik zrušen, a k 1. lednu následujícího roku přešel jeho veškerý majetek pod nově zřízenou organizaci Hnědouhelné doly a briketárny, koncern, Sokolov. Díky tomuto zásadnímu kroku tak došlo ke sloučení těžební a zpracovatelské části, a následnému vzniku Palivového kombinátu 25. únor Vřesová.
V průběhu druhé poloviny 70. a následných 80. let prošel kombinát celou řadou organizačních i technologických změn. K těm méně viditelným, ale pro další rozvoj kombinátu přelomovým, patřilo v roce 1975 dokončení druhé etapy studie o vlivu činnosti podniku na životní prostředí. V průběhu 80. let pak začala být v provozech zaváděna výpočetní technika.
Skutečným milníkem v historii celého výrobního komplexu bylo v roce 1993 zahájení příprav na založení Sokolovské uhelné, jejíž součástí se o rok později kombinát stal. V roce 1996 pak byla ve Vřesové definitivně zastavena výroba svítiplynu, a tlaková plynárna přešla na produkci takzvaného energoplynu pro potřeby nově vybudované paroplynové elektrárny.
Druhá polovina devadesátých let a počátek nového tisíciletí pro kombinát, nově označovaný jako zpracovatelská část, znamenal období masivních investic jak v oblasti výrobní technologie, tak v oblasti snižování dopadů jeho provozu na životní prostředí.
Výsledkem takto vynaložených miliard korun je například to, že se emise oxidu siřičitého do roku 2008, v porovnání s rokem 1998, snížily o osmdesát procent. A to i přesto, že uhelná vsázka do zpracovatelské části vzrostla o třicet procent. Vřesová dnes disponuje také zcela uzavřeným výrobním cyklem, který minimalizuje riziko možnosti úniku chemických látek. Provozy dnes jsou vybaveny nejmodernějšími řídicími systémy a vedle těch historických v areálu vyrostly také zcela nové technologie. V roce 2005 zde například byla uvedena do provozu nová kyslíkárna, nebo o čtyři roky později unikátní technologie štěpení vedlejších chemických produktů VVKP.
(red)

50 let Vřesové