Výroba a obchod

Rádiová síť tvoří klíčové propojení mezi těžební částí Sokolovské uhelné a povrchem. Za dobu své existence přitom prošla poměrně výrazným rozvojem, ať co se týká samotné používané techniky tak jejího množství.

Minulé díly našeho seriálu se zabývaly těžební technologií v lomech společnosti, počínaje předpolím lomů přes těžbu až k pasové a kolejové dopravě. To vše je navzájem různou měrou propojené a navazující jedno na druhé. Aby bylo možné zajistit kontinuální těžbu uhlí, je tedy nutné zajistit přesnou koordinaci nejen technologií na lomech mezi sebou, ale také mezi nimi a povrchem. Vedle datových linek k tomu slouží především rádiová síť. Ta se v sokolovských dolech začala budovat koncem šedesátých let 20. století souběžně s výstavbou zpracovatelské části ve Vřesové.

„Předtím existovaly pro řízení provozu ve zpracovatelské části, ale i v těžebních lomech jen přímé dispečerské telefonní linky," vzpomíná Václav Čubár z divize Služby Sokolovské uhelné, který stojí u rozvoje firemní rádiové sítě od jejího samotného počátku až do současnosti.

Tyto přímé telefonní linky vedly z dispečinku na povrchu na některá místa v lomu, a využívaly takzvaných MB nebo ÚB telefonů, či tzv. lygifonů, tedy telefonních přístrojů s drátovým propojením. Pro MB telefony je charakteristická klička induktoru, který vytváří střídavý proud, kterým uvede do chodu zvonek v druhém přístroji. Jejich výhodou, kterou dodnes oceňuje také armáda, je konstrukční jednoduchost a provozní spolehlivost. Nevýhodou naopak omezení dráhou položeného vodiče.

„Proto byla pracoviště na drtírně a podnikové vlečce (bagry a lokomotivy, hradlo a dispečink) vybavena prvními vozidlovými radiostanicemi typu Tesla VXN 101 a přenosnými radiostanicemi Tesla VXW 010," popisuje techniku, která dala základ firemní rádiové síti Čubár. Tehdy šlo ještě o poměrně mohutné přístroje složené ze zdroje a samostatné krabice s transceiverem, tedy vysílačem i přijímačem v jednom. Byl již z části tranzistorový, ale jeho koncové stupně využívaly ještě elektronky (vozidlové stanice).

Ve stejné době se začali vybavovat i vedoucí pracovníci v rámci dolů přenosnými radiostanicemi. Ty již byly plně tranzistorové a tím pádem také výrazně menší. I přesto v porovnání s dnešními radiostanicemi dosahovaly, kvůli mohutným bateriím, i trojnásobné velikosti, a například typ Tesla PR11 bylo nutné nosit v samostatné kožené brašně na rameni. Nicméně už tehdejší stanice uměly řadu věcí jako ty dnešní moderní, jako byla například selektivní volba na vyvolávání. I když z počátku ji měl k dispozici pouze dispečer.

Rádiová síť dolů i zpracovatelské části se začala poměrně rychle rozvíjet. Zatímco z počátku si vystačila jen s jedním kanálem, s nástupem radiostanic VR20, 21 a 22 už byly osazovány vícero kanály (dva a později i tři). V rámci firmy tak začaly vznikat rozsáhlé separátní rádiové sítě. Divize Západ měla hned čtyři, zpracovatelská část tři a jedna tříkanálová byla i pro lomy Jiří a Družba.
Tato rádiová síť vydržela bez výraznějších změn až do počátku 90. let minulého století, kdy se ve společnosti začaly masivně modernizovat počítačové i telefonní sítě. Souběžně s tím vyvstala také potřeba modernizovat rádiovou síť tak, aby se zlepšilo její pokrytí.

Volba proto padla na takzvaný převaděčový systém. Ten funguje na bázi transceiveru, který přijímá vysílání na určitém kmitočtu a je schopen ho v reálném čase vysílat na kmitočtu jiném. A protože má obvykle větší výkon než samotná radiostanice, která signál původně vyslala, lze se tak prostřednictvím převaděčů dovolat na větší vzdálenosti i s relativně nevýkonnou radiostanicí.

Dolům se tehdy povedlo uzavřít bártrový obchod v rámci kterého měly získat výměnou za uhlí novou moderní technologii jak pro telefonní, tak rádiovou síť. Bylo rozhodnuto, že rádiová síť bude pracovat v pásmu 160 MHz a to zejména v souvislosti s probíhajícím přechodem orgánů a organizací s celostátní působností (hasiči, zdravotní a záchranný systém, České dráhy apod.) a tím i možné spolupráci s těmito rádiovými sítěmi. Technologie byla dodána na základě smlouvy s firmou Nikotes Praha. Dodavatelem prací se stal KH servis Praha s technologií od firmy Philips.

V první fázi se vybudovaly především tři převaděče. Ten první na komíně teplárny ve Vřesové, druhý pro divizi Družba na Pískovci a třetí pro divizi Jiří na bývalé Lipnici. U již utlumované divize Západ se počítalo s dožitím původní rádiové sítě bez její modernizace. Ve firmě pak bylo nasazeno na dvě stě nových radiostanic Philips PRP 7304 a PRM80, později vyráběné pod značkou Simoco.

Po dalších dvou letech se síť rozšířila o dalších téměř 400 radiostanic a čtyři kanály. V roce 1998 pak Sokolovská uhelná propojila rádiovou síť i se svou telefonní sítí a od té doby je možné v rámci firmy volat i na konkrétní radiostanici z obyčejné telefonní linky. Moderní síť provozovaná Sokolovskou uhelnou zároveň umožňuje prostup do sítě rychlé zdravotnické služby, hasičů, nebo Českých drah, a opačně.

V roce 2005 došlo ke změně telekomunikačního zákona a v jejím důsledku nebylo možné používat radiostanice s kanálovým odskokem 25 KHz, které musely kvůli lepšímu využití frekvencí nahradit stanice s odskokem 12,5 KHz. Takže dosavadní radiostanice musely nahradit kompletně nové. Šlo konkrétně o typ Simoco SRM 9000 a 9030. Ty ve vozidlovém provedení dosahují výkonu až 10 wattů, u ručních pak až 5 wattů a jsou softwarově regulovatelné.

„Podnikový hasičský a záchranný sbor je vybaven vysílačkami do výbušného prostředí Motorola GP 380 a ručními GP 360, případně jejich staršími typy," shrnuje současný stav rádiové sítě a používané techniky Čubár. Celkově pak je dnes v podnikové síti zařazeno 234 ručních, 220 vozidlových a 40 základnových radiostanic. V době největšího rozmachu podnikové sítě, kdy byla v provozu i divize Západ, to bylo až devět stovek stanic.

Vladislav Podracký

Rádiová síť