Geolog Sokolovské uhelné Petr Rojík s Cenou za mimořádný přínos Karlovarskému kraji.

Cenu za mimořádný přínos Karlovarskému kraji za rok 2014 obdržel geolog Sokolovské uhelné Petr Rojík. Jedna z nejvýraznějších tváří oboru v našem regionu tak v poměrně krátké době získala další významné ocenění za svoji práci. Před časem totiž Rojík obdržel také čestné ocenění nejlepšího vyučujícího Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

„Já jsem s tím opravdu nepočítal. Do posledního momentu jsem si myslel že nemám šanci," shrnul své první pocity po slavnostním udělení ceny Rojík. Podle jeho vlastních slov totiž nepatří ani mezi významné osobnosti, ani k lidem, kteří by byli obecně známí. "Geologie je poměrně specializovaný obor s relativně úzce vymezeným okruhem zájemců. Takže jsem nečekal žádné velké množství hlasů," říká Rojík.

Přes skromné deklarace o vlastní práci ale geolog Sokolovské uhelné ve skutečnosti patří mezi přední odborníky u nás. Navíc má dar, který řadě specialistů chybí. Umí totiž svůj obor poutavě prezentovat i pro laickou veřejnost, takže jeho přednášky, ať už jsou v sokolovském zámku, nebo na pražských vysokých školách, patří dlouhodobě k těm nejnavštěvovanějším.

Petr Rojík vystudoval geologii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze a od vojny pracuje v sokolovských dolech. V současné době působí ve společnosti Sokolovská uhelná v sekci báňský rozvoj, kde se zabývá využitím přírodních zdrojů. Kromě toho, že je členem několika geologických a hornických organizací, pomáhá také při řešení úkolů v oblastech, jako je například ochrana životního prostředí, památek a kulturního dědictví. Mimo to také externě přednáší na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde byl studenty zvolen pedagogem roku.

Petr Rojík je také autorem celé řady odborných článků a spoluautorem mnoha publikací. Před více jak deseti lety vydal knihu „Historie cínového hornictví v západním Krušnohoří", která dodnes patří k velmi ceněným historickým pracím. Ve svých mimopracovních aktivitách pomáhá rozvoji kulturních tradic, pořádá přednášky, na kterých bývá vždy plno, a připravuje nejrůznější exkurze a výlety. Je také amatérským hudebníkem.

Společnost Sokolovská uhelná tímto gratuluje Petru Rojíkovi k získání Ceny za mimořádný přínos Karlovarskému kraji. Hluboce si vážíme toho, že v našich řadách působí odborníci jeho formátu.

Rojík: Geologii mám v krvi po předcích

SU: Cenu jste obdržel především za svou práci na poli geologie, ať už jde o její popularizaci, nebo o čistě odbornou činnost při výzkumu sokolovské hnědouhelné pánve a Krušných hor. Co vás k tomuto oboru vlastně přivedlo?

Rojík: „Patrně to mám v krvi. Všichni moji předkové byli horníci na Přebuzi. Ať to by otec, dědeček, strýc, ale celá staletí zpátky jimi byli i jejich otcové, dědové i pradědové. A já jsem už jako kluk chodil po okolí a ťukal do kamínků. Strašně se mi líbily, začal jsem je trochu sbírat a přál jsem si že, že jednou půjdu studovat geologii. A je k nevíře, že se ten sen stal nakonec skutečnosti. Přijali mě na školu, i když jsem neměl zrovna ideální kádrový profil ani materiální zázemí. Takže moje dnešní práce je vlastně takový splněný dětský sen."


SU: Celá desetiletí se zabýváte uhelnými ložisky, ale v jednom rozhovoru jste přiznal, že původně jste na uhlí vlastně vůbec nechtěl.

Rojík: „To je pravda. Já jsem už jako kluk chtěl dělat na nějakém cínovém ložisku, protože Přebuz, to byl cín, a cín to byla moje rodinná tradice. Jenže nakonec jsem neměl jinou možnost než jít na uhlí. Ze začátku jsem nad tím ohrnoval nos. Za deště bláto, za sucha prach, v létě vedro, v zimě ledový vítr. Jenže postupně jsem zjistil, že je to celkem fajn. V provozu jsem začal objevovat spoustu věcí, různé geologické zajímavosti, pak jsem viděl, že moje práce má i konkrétní výsledky, a měl jsem z toho radost. Učil jsem se praxí, chytlo mě to, a drží mě to dodnes.


SU: Čím konkrétně?

Rojík: „To by asi bylo na dlouhé povídání. Ale sokolovská uhelná pánev je opravdu hodně členitá a je tu pořád co objevovat. Třeba ani po těch stovkách let těžby a výzkumů nikdo netušil, že výplň sokolovské pánve je z drtivé většiny vulkanického původu. Podařilo se mi odhalit, že skoro všechno, co leží nad uhlím, v proplástcích a pod uhlím, jsou napadávky sopečného popela, které se v prostředí močálů a jezer rozložily na materiál podobný jílu. A že tento vulkanický původ s sebou nese velmi zvláštní mineralogické a chemické složení vrstev a potenciál využití pro ekologické i stavební účely. To je konec konců i důvod, proč se nám velmi daří i v oblasti rekultivací. Máme tady například tufy s významným obsahem minerálů ze skupiny smektitů a zeolitů. Když člověk na něco takového přijde, má z toho radost a chuť hledat dál. "


SU: Tyto objevy však oceňuje především odborná veřejnost. Ta laická dává přednost vašim velmi populárním přednáškám. Jak se vlastně zrodil nápad popularizovat geologii sokolovské pánve?

Rojík: "Ono to všechno souvisí se vším. Já samozřejmě prioritně dělám odbornou práci, a tou je vyhledávat uplatnění pro suroviny těžené v lomech Sokolovské uhelné. Ale když procházím kolem nádherných výchozů, které se už nikdy nebudou opakovat, nemám to srdce, abych je nezdokumentoval. A tak jsem začal postupně nahlížet pod pokličku geologického vývoje našeho regionu. Shromáždila se mi spousta materiálu a pak mě jednou někdo z dolů poslal přednášet do Prahy na uhelný seminář. No, upřímně, byl to debakl. Nejednou jsem přišel na to, že mám sice připravený obsah, ale ono to nestačí. Že je k tomu potřeba taky mít připravenou formu. Abych posluchače neunudil a přitáhl jejich zájem. A tak jsem začal hledat způsob, jak to, co znám, nějak přiblížit ostatním lidem. Žádný ostrý start to nebyl."


SU: Kolik takových přednášek dnes uděláte?

Rojík: „Mám jich za sebou hezkých pár desítek. Ve větší frekvenci to je až v posledních letech. Hodně se zvedl zájem potom, když jsem napsal knihu o historii hornictví cínu v západním Krušnohoří. Navíc jak se rozkřiklo, že umím i německy, začali mě zvát i za hranice. Občas zajedu na odbornou konferenci nebo na univerzitu. Ale mezi laiky mám publikum od mateřských škol po kluby důchodců, v oblasti zhruba od Drážďan přes Prahu po Regensburg."


SU: Je nějaký rozdíl mezi českým a německým publikem?

Rojík: „Spíš jen drobný. Německé publikum přichází víc připravené, lidé tam mají o historii svého regionu větší znalosti a tím pádem kladou i konkrétnější dotazy. U nás došlo po válce k odsunu drtivé většiny obyvatel, a novější generace teprve postupně získávají k tomu kraji vztah. Kdežto tam se povědomí o hornictví, jeho tradicích i kulturní tradici předává kontinuálně z generace na generaci. Ale zdá se mi, že v posledních letech se tento rozdíl postupně vyrovnává."


SU: Zmínil jste knihu o cínu. Ta ale zdaleka není vaší jedinou publikací...

Rojík: „Ta o cínu ale byla první. Zrodila se z mého osobního zájmu o Krušné hory a nejspíš do ní probublaly hornické geny mých předků. Později jsem se podílel třeba na monografii Terciérní pánve a ložiska hnědého uhlí České republiky, kde jsem zpracoval kapitoly o sokolovské a chebské pánvi, a na některých dalších, které vyšly u nás i v zahraničí. Ale ty práce už jsou ryze odborného charakteru. Mimo jiné šlo třeba o práce zabývající se rekultivacemi krajiny postižené těžbou hnědého uhlí, kde se zabývám zhodnocením substrátů pro rekultivační účely. Jsou tady různé vrstvy s různým potenciálem. Některé zeminy jsou velmi dobře zúrodnitelné, například sopečné tufy a bentonity, jiné naopak obsahují různé jedovaté sloučeniny a na takových neporoste nic ani po desítkách let. I to patří k práci geologa Sokolovské uhelné."


SU: Chystáte i nějaké další publikace a přednášky?

Rojík: „Teď zrovna dokončujeme s kolegy knihu Horní města a městečka Krušných hor. Ten rukopis jsme připravovali před pár lety, ale teprve teď dochází k jeho vydání. Mám tam několik kapitol o městech a obcích v západní části Krušných hor. A chystám i další věci. V nejbližší době ale spíš než přednášky máme s přáteli v plánu adventní a novoroční koncerty. Na 7. ledna chystám v sokolovské knihovně kombinovaný koncert a přednášku o lidových písních Sokolovska, Krušnohoří a Slavkovského lesa. A 12. února dělám pro muzeum v Sokolově přednášku o nejmladších sopkách našeho regionu, kde jsem snad trochu přispěl i svou prací k objasnění okolností vzniku."